Útěk do divočiny 1 – „Útěk z města“
30. 1. 2016
Je krásné sobotní ráno a parta nadšených dobrodruhů se vydává vstříc krásám zimní přírody. Čeká nás putování zasněženým hřebenem ze Zámecké Hory do sedla pod Žárovým vrchem. Cestou zakoušíme pohodlí i nepohodlí, které drsná příroda člověku nabízí. Dál a dál ukrajujeme výškové metry a proplétáme se hustým porostem, abychom alespoň na chvilku zahlédli v mračném závoji schovaný vršek vysílače na Pradědu. Byl tam. Čekal na nás a my jsme mu vděční. Překonali jsme Hilaryho výšvih, prošli si sněžnou slepotou a dokázali sami sobě, že jsme silní. Je to příroda, která nás učí a díky které zjišťujeme, jací jsme. Pojď příště s námi a dozvíš se to také.
Jak může být putování krajinu krásné, můžeš shlédnout zde.
Útěk do divočiny 2 – „Po stopách Ernesta Henryho Shackletona“
24. 3. 2016
O tom, jak zrádné může být na horách počasí, jsme se přesvědčili hned na naší druhé výpravě za dobrodružstvím. Start v Malé Morávce sice naznačoval, že výhledy nebudou nijak oslnivé, ovšem to, co nás na hřebenu čekalo, jsme si nepředstavovali ani
v té nejdivočejší fantazii. Sněhu po kolena, nárazový vítr a neproniknutelná bílá tma. I když nás od Ovčárny dělí něco málo přes kilometr a všichni podvědomě cítíme přítomnost civilizace, pohyb s tušením správného směru bez možnosti vizuální kontroly není vůbec příjemný. Tyčové znamení je však na svých místech a my zase jednou můžeme na dálku poděkovat místním klukům z Horské služby, kteří nenechají žádného turistu na holičkách. Hučení vleku a řezání sněhu hranami lyží nás neomylně dovedlo až nad Figuru, odkud jsme již s klidnou dušičkou doputovali do tepla nedaleké Sabinky, kde jsme se najedli a počkali na kyvadlo.
Útěk do divočiny 3 – „Putování pod večerní oblohou“
24. 6. 2016
Již potřetí se tento školní rok v některých z nás ozvalo „volání divočiny“ a my její hlas rádi vyslyšeli. V pátek 24. 6. se skupinka 8 dobrodruhů vydala na výpravu, která započala v sedle na Skřítku. Odtud jsme pokračovali přes Ztracené kameny až k Jelení studánce, kde jsme nachystali bivak, uvařili večeři a s posledními paprsky zapadajícího slunce vychutnali klid a mír hřebene Hrubého Jeseníku. Noc byla jasná, byť kratší, než jsme doufali. Ve čtyři hodiny ráno nás vzbudil sílící vítr a pohled do údolí nás přesvědčil, že je načase sbalit věci a ukrýt se v bezpečí malého přístřešku. Mraky ozařované mohutnými blesky nám poté předváděly nádherné divadlo, při kterém si každý z nás uvědomoval sílu a moc „matky přírody“.
O půl šesté bylo po dešti a my s batohem na ramenou neomylně zamířili k horní nádrži Dlouhých strání. Cesta k Františkově myslivně příjemně ubíhala, posvačili jsme a pokračovali dál divokým terénem, stezkami zvěře, prosti jakéhokoliv vlivu naší civilizace. Pouze vy, váš dech, vnitřní hlas a chuť bojovat s vlastní pohodlností. Přesně pro tyto okamžiky jsme sem přišli, vychutnáváme si je a spoléháme jeden na druhého. Každý je důležitý, nikdo nesmí ztratit vůli pokračovat. Odměna je blízko. Přelézáme svodidla a od nádrže už nás dělí jen 258 schodů. Sílící vítr nás žene výš a výš. Pak už není kam, jsme tu, voda v nádrži se vlní a my usedáme na rozpálený asfalt. Posvačíme, u naučných tabulí hledáme značené kopce a společně vychutnáváme pohled do krajiny pod námi. Slunce nemilosrdně pálí a my musíme dál. Dlouhé stráně jsou jen zastávka. Cíl leží před námi na opačné straně hřebene. Mezi námi a Pradědem leží údolí, do kterého musíme chtě nechtě sestoupit. Poslední kilometry vedou Divokým dolem. Toto místo je magické. Slunce se sem skrze hustý porost téměř nedostane, horské bystřiny hučí a lákají k napití, klikatící se pěšina dává znát obrovské výškové převýšení, které v tento moment překonáváme. Absolutní vyčerpání střídá blažené usednutí na kraji asfaltové dálnice, po které míří desítky návštěvníků. Nikdo z nich nemá tušení, kolik vnitřní síly jsme museli v sobě najít, abychom zde teď mohli stát s nimi. Pro ně je to jen krátká procházka, pro nás to bylo ohromné, místy nekonečné dobrodružství. Jsme jiní, jiní než na začátku, silnější, odolnější, bohatší.
Útěk do divočiny 4 – „Hledání Ztracené chaty“
9. - 10. 9. 2016
Když jsme mapovali další možné trasy našich výprav, padla nám do oka jedna chata poblíž Karlovy Studánky. Je taková pěkně ztracená v lese, možná proto se jí říká Ztracená chata. Slovo dalo slovo a za flašku slivovice jsme od ní získali na dva dny klíč. "Než se setmí, musíme být na místě", nabádali jsme děti k ostřejšímu tempu. Těšili jsme se, až si uvaříme pravou, nefalšovanou bramboračku a uspořádáme soutěž v rozdělávání ohně. Děti pomáhaly s loupáním a krájením, mistr ohně David povzbuzoval soutěžící a kuchtík Jiřík (jako v té pohádce) smažil a míchal a solil a pepřil, aby všem dobře chutnalo. Po večeři následoval noční výstup na Žárový vrch. "Baterky s sebou, ať se po cestě zpátky neztratíte" zaznělo do tmy a některým dětem spadla čelist. "A to půjdeme sami?" "Ano, ano...úplně sami". Kužel světla, se míhá ze strany na stranu, člověk poslouchá svůj dech a vnímá zrychlený puls. Neví, kam se dívat dřív, jestli do lesa, odkud se ozývá podivný šramot nebo pod nohy aby nezakopl o kámen. Nakonec jsme všichni našli naši Ztracenku a dlouho do noci si povídali, jaké to bylo, překonat vlastní strach.
Druhý den jsme se rozloučili s naším provizorním domovem a vydali se vstříc Sokolí skále, odkud se nabízí jedinečný pohled na nejvyšší horu Moravy. "Máte někdo vodu, mně došla?" Slovo žízeň začíná rezonovat naší skupinou a vše ostatní jde náhle stranou. Ano, co by teď každý z nás dal za malý potůček, pramen nebo horskou bystřinu. "Tiše, poslouchejte" a skutečně, někde z dálky slyšíme její zpěv. Jsme zachráněni. Výstup na Švýcárnu a sešup k Ovčárně máme za sebou, teď už jen sednout do trávy a čekat a čekat a spát a vzpomínat, na všechno krásné, co jsme zase zažili.
