Útěk do divočiny 6 - “Buřty v lese jsou buřty v lese.”
27. 1. 2018
V sobotu ráno jsme všichni s napětím běželi k oknu, kde jsme s očekáváním vyhlíželi modrou oblohu a teplé sluníčko. Nu, nic z toho sice vidět nebylo, jen šedivo a vlhká zima, my jsme se však nezalekli a navzdory nepřízni počasí vyrazili vstříc jesenické divočině. Sedlo Hvězdy, Karlova Studánka a přichází první ostrá zkouška našich svalů a vůle. Jak říká klasik: “Znám tady super zkratku. Je to sice delší, zato však horší cesta.” Hluboký sníh, horký dech a první kapky potu na čele. “ Jestli to takhle bude pokračovat, tak to nedám”, začíná se ozývat z rozpadlé formace. V tuto chvíli si někteří začínají uvědomovat, že informace na přihlášce nelhaly. Krátký odpočinek a přichází první vrchol – Rolandův kámen. “Tady někdo umřel?”, ptá se Dominika, když spatří výrazný dřevěný kříž na jeho vrcholu. Nu o historii kříže jen něco málo z kroniky: O prvním kříži na kameni nám vypráví historie Ludvíkova, podle níž nechal z modřínu vytvořit kříž na vrchol Rolandova kamene velmistr Řádu německých rytířů Norbert Klein. Zprávu o svěcení máme ze 14. září 1924.
Jen chvilku nabrat dech a pokračujeme na Lyru. Její bájný vrchol leží ukryt hluboko v lesích, nevede k němu žádná turistická cesta. Musíme se spolehnout na naši intuici, odhodlání a k nevoli pana učitele Pavelky
i GPS navigaci. Skalní práh před jejím vrcholem symbolicky připomíná Hillaryho výšvih, tedy poslední technický problém před samotným vrcholem Mount Everestu. Zde musíme všichni projevit kus odvahy, neboť prudký sráz po pravé ruce varuje, že sebemenší chyba skončí o několik desítek metrů níž. Všichni jsme v této zkoušce obstáli a zaslouženě stanuli na vrcholu.
“ A když už konečně přijdou ty buřty?”…..U Sedlové chaty zastavujeme a rozděláváme oheň. Čtyři, pět škrtnutí křesadlem a v malých lístečcích březové kůry se objevuje plamínek, zatím malý, nesmělý, snadno zranitelný. Když mu však dáte čas a podpoříte jej, po chvilce zesílí a změní se na velký silný oheň. Je to vlastně stejné jako s těmi, kteří se účastní našich výprav. Stačí vytrvat, vzdát se pohodlí a překonat sám sebe. Nám se to tentokrát podařilo. A co vy? Zkusíte to příště s námi?
Krátké video můžete shlédnout zde.
Útěk do divočiny 7 - “Jaro na jesenickém ledovci”
13. - 14. 4. 2018
Poslední hodiny ve škole jsou za námi, rychle na oběd a hurá pro naše “drobečky”. Ano, ty nesnesitelně těžké batohy budou opravdu následující dva dny naší nedílnou součástí. Ukrývá se v nich totiž všechno, bez čeho pravý dobrodruh nemůže do Divočiny vyrazit. Voda, jídlo, spacák, karimatka a oblečení pro strýčka Příhodu. Že se to nedá zvládnout ? No ano, i zde se objevuje jistý relativismus. To, co se nám v pátek zdá nepřekonatelně těžké, v sobotu ráno budeme brát s naprostým klidem a samozřejmostí. Ale popořádku…..V Rýmařově vystupujeme a děvčata se ujímají hledání zelené značky. S jiskrou v oku a rozhodným krokem ji míjí a pokračují na Bruntál. V ten okamžik musí zasáhnout Deus Ex Machina (pochopte jeden z učitelů) a nenápadně je nasměrovat. Jéé, zelená, takže jdeme dobře, hrdě se hlásí k nálezu Lucka se Zdenkou a už upalujeme vstříc krajině jarního procitání.
Po několika kilometrech zelená mizí nadobro a my se poprvé ocitáme v její náruči. Znovu si nás Divočina přitáhla k sobě a ukazuje nám všechny svoje krásy. Lesy, skály, mokřady, elektrické ohradníky, prudká stoupání a klesání, nesnesitelné horko i studené větrné pláně. To už se blíží náš první záchytný bod – rozhledna Nová Ves. Blízká hospůdka nám poskytne na chvilku teplé útočiště, kde společně slavíme narození brášky jedné z účastnic našeho putování. Jistým krokem a pevnou vůlí ukrajujeme poslední zbytky dnešní cesty. Odpočívadlo na Mravencovce vypadá přesně jako na obrázku. Malá bouda, jeden stůl, dvě lavice. “Tady spím já, tady já, a tady já..” Děvčata bychom tedy měli, co zbytek. Chlapci pohodlí neřeší a staví si svůj vlastní přístřešek. Ani si nevšimnou, že se mezitím setmělo a že dva učitelé, klečící, funící, právě mistrně rozdělali křesadly oheň. Útrapy dnešního dne jsou rázem zapomenuty. Teplo ohně, vůně cibulky, opékajících se špekáčků a bramborovéo guláše. To je v tento okamžik to jediné, co naše smysly vnímají. “Děcka a brzo na kutě!..”, pokoušejí se učitelé poučit rozjařená dítka, leč marně. Do pozdních večerních hodin jsou slyšet radostné výkřiky a spontánní konverzace při hraní známé společenské hry. Sobota – budíček 6:00, sbalit, najíst, napít a v 7:00 odcházíme. Nohy rychle chytají včerejší tempo a ani se nenadějeme a jsme na vyhlídce pod Velkým kotlem. Zbytky rozpouštějícího se sněhu vytvářejí nádherné vodní kaskády, sledujeme divokou, panenskou krásu. Máme úžasný čas. Traverzujeme poslední zbytky sněhových polí, nacházíme si závětři na okraji hřebene a usedáme do měkké trávy. Teď, teď konečně nastalo ticho, na které jsme všichni čekali. Všichni hledíme do dálky, tam, kde to všechno začalo a v hlavě máme svůj příběh. Každý z nás na cestě nechal něco ze sebe a každému z nás Divočina na oplátku něco darovala. Co, co to bylo? Pojďte příště s námi a zjistíte to.
Útěk do divočiny 8 - “Až opadá listí z dubu pod Rabštejnem”
21. - 22. 9. 2018
Bylo, nebylo, že sedlo Skřítek zase jednou přivítalo partu nadšených dobrodruhů. Byl to takový ten mix zkušených zálesáků, lovců zážitků a nezkušených "Greenhornů". Ti všichni společně vyrazili po zelené značce vstříc bájnému Krtinci. Cesta jim pěkně odsýpala, cítili vůni a kouzlo podzimního lesa. Překonat skalku u vyhlídky nebyl problém a přišla první opravdová zkouška. Skalní jehla vysoká osm metrů přímo volala po prozkoumání. V očích všech se zajiskřilo. První odvážlivec rychle našel snadný průstup stěnou a mával ostatním z útlého vrcholku. Ostatní jej následovali, okusili poprvé radost z překonání strachu a zaplavil je pocit vítězství. Po svačině a lehkém odpočinku přišlo (mnohými obávané) již známé zaříkadlo - "jdeme zkratkou". Co si budeme nalhávat, skoro nikdy to není kratší, ale vždycky to s sebou nese něco neočekávaného. Ano, i tentokrát byli odměněni. Čtyřsetmetrové stoupání s převýšením 60 m je dovedlo na skalní pás hřebene, odkud mohli pozorovat nádherné panorama celého kraje. Všichni najednou zapomněli na obtíže cesty, která je tam dovedla, a s radostí zkoumali každý kousek krajiny, kterou jim výhled nabízel.
Na rozcestí Hvězda čelili rozhodnutí, zda pokračovat až na Kamenec a riskovat tím při návratu noční bivak, nebo zvolit variantu rozumu a dojít na louku pod Rabštejnem ještě za světla. Srdce volalo, škemralo, ale rozum zvítězil. Na louku dorazili těsně před soumrakem. Zkušení trappeři si nachystali ležení v lese, lovci zážitků postavili vlastní přístřešek a našim Greenhornům ostatní se stavbou rádi pomohli. Nejzkušenější poutník během chvilky vykřesal z jiskřiček nádherný silný oheň a za chvilku se kolem všech linuly rozličné vůně z opékajících se dobrot.
Noční déšť bubnoval do stanů a celt. Vítr přinášel otázku, zda je přístřešky ochrání a zda něco nepodcenili. Budíček v 6:30, rychle se najíst a sbalit batohy na poslední zbytky kilometrů. Kolem desáté hodiny je pozdravilo slunce, které alespoň na chvilku vyhrálo svůj věčný boj s pánem mraků a už o půl jedenácté dorazili k Janovickému zámku, kde jejich putování končilo. Konečně položili batohy na zem, sedli si do trávy a v klidu nechali svoje myšlenky volně plynout. Další divočina je u konce, anebo na začátku?
