Útěk do divočiny 5 – „První zimní hřebenovka“

21. - 22. 4. 2017

​

Je 15:30, autobus se blíží a my si užíváme (posledních?) slunečních paprsků. Nikdo neví, co nás za několik hodin čeká tam nahoře, na hřebeni. Pomalu stoupáme k Videlskému kříži. Mlha zahalila okolní lesy a tam, kde slunce nevládne, přibývá sněhových polí. Svačíme, chystáme batohy, někteří se vybavují návleky a společně vyrážíme. První tři kilometry ke Švýcárně jsou nemilosrdné. Cesta brzy mizí pod sněhovým návalem a uklouzaný, mokrý podklad nedává nikomu ani metr zadarmo. Výstupem na Malý děd překonáváme přes 400 výškových metrů. Obloha se náhle trhá a my spatříme nečekané. Údolí pod námi je v zajetí oblaků, zatímco my jsme se dostali nad ně. Nádherná scenérie. Slunce na půl hodiny vyhrává svůj souboj a my jsme vděční za každé jeho pohlazení. Nic netrvá věčně a mohutné černé mraky se převalí přes hřeben přímo na nás. V tu dobu jsme však již na cestě. Míjíme Malý Jezerník, snažíme se držet vysoké tempo a kolem osmé hodiny přícházíme na rozcestí Klínovec. Odtud je to jen dva kilometry k chatě. Cesta již nebude značená a my musíme dávat pozor, abychom ji v narůstající tmě našli. Na poslední metry rožínáme čelovky a v temné mlze hledáme její obrysy. Je tu. Stojí hrdě uprostřed ticha a zve všechny ty, kteří se nebáli………..Dokázali jsme to. Jsme zachráněni. Noc bude v suchu a v teple. Nic víc jsme si nepřáli. Tak takové to tedy je. Strach, únava, naděje a pocit úlevy. To všechno nám hory přináší, pokud k nim přistupujeme s pokorou a respektem.